Jizerské hory

Proč zrovna Jizerské hory? Protože jsem se narodil v Jablonci nad Nisou a kromě VŠ jsem zde strávil celý život. Tedy přirozeně, co mám za barákem, to mě baví, zde sportuji, relaxuji, fotím. V galeriích z Jizerek chci prezentovat své subjektivně pojaté fotografie a vidění Jizerek - bez nároku na úplnost pokrytí témat, míst, času, či dokumentační věrnost .... Mám však dojem, že několik informací pro případné návštěvníky z jiných oblastí by tu mělo být.

Jizerské hory na jaře a v létě

Sníh bývá v Jizerkách rozhodně do konce března, často do konce dubna, ve stinných partiích se drží až do poloviny května. Voda z tajícího sněhu potom od druhé poloviny dubna cca do 10. května plní koryta místních potoků a řek. Pro vodáky může být zajímavá informace, že nejlepší období pro sjezd Jizery bývá statisticky druhá polovina dubna. I když, bývávalo - poslední zimy jsou slabší, sněhu není 1,5 - 2 metry na návrších, a proto i na jaře teče méně vody.

V létě jsou ideální podmínky pro cyklistiku a pěší turistiku. Cyklisté využívají stovek kilometrů cest s různými povrchy: asfalt, betonové panely, válcované perkové cesty, staré vymleté žulou dlážděné úseky. Většina těchto cest je pro běžnou dopravu uzavřená, takže v autě potkáte především ochranáře, ale také dřevaře a jiné lesní pracovníky, a v době sběru borůvek různé spoluobčany, kteří kdoví jak získají klíče od závor a vjedou smradlavým žigulíkem až na Rozmezí.

Jizerky mají charakter náhorní planiny, stačí vyjet nahoru, a pak lze desítky kilometrů najezdit již bez velkého převýšení. Obecně lze říci, že cesty do hor z jihu jsou mírnějšího stoupání, kdežto serverní srázy musíte překonat pořádnými krpály. O to obdivuhodnější jsou stavby serverních silnic našimi předky - Štopišská silnice, Rauschekova cesta, nedokončená silnice Černým potokem (Kozí stezka), nebo cesty z Odřichova v Hájích na Bílou kuchyni a Závory. Všechny stojí za to, a kromě Kozí stezky v závěru jsou i cyklisticky sjízdné. Některé cesty jsou tedy pro běžného cyklistu nesjízdné, a je nutné je absolvovat pěšky. Jedná se například o cesty Malým Štolpichem, Černým potokem a podobně na jihu cesta podél Jedlové apod.

Jizerské bučiny

Rozsáhlé bučiny pokrývají především severní svahy Jizerek. Buky jsou zde původní dřevinou. Některé bučiny jsou velmi staré, a svému zachování s severních srázech vděči jistě mimo jiné i velké nedostupnosti pro efektivní těžbu. V těchto nedostupných serverních oblastech se těžilo jenom pro vlastní potřebu - obyvatelé vesnic na severu (Bílý Potok, Hejnice, Raspenava) museli nějak přežít zimu. Nicméně letní těžba a především pak zimní svážení dřeva na saních bylo tak nebezpečné, že mnozí přišli při této práci o život. Mnoho pomníčků tyto smrti připomíná.

Současné smrkové porosty v jižních a náhorních oblastech jsou vysázené skláři v době, kdy původní bučiny téměř celé "vyletěly komínem" sklářských pecí. Sklárny v podhůři, ale i na Kristiánově a na Jizerce, potřebovaly k výrobě skla ohromné množství dřeva. Původní buky, ale i rozsáhlé jedlové porosty, byly tak nahrazovány rychle rostoucími smrky, pravděpodobně v Jizerkách nepůvodními.

Smrkové monokultury byly potom jednou z příčin oslabení celého lesního ekosystému. Lesy, oslabené později emisemi z elektráren žitavské pánve, vzaly za své po vichřicích, a zkázu dokonaly kůrovcové kalamity. Zdá se však, že po zlepšení ovzduší v devadesátých letech, a po novém osázení velkých ploch, budou zase lesní plochy dominovat dalekým pohledům. I když - ne všechno udělali lesáci dobře. V současné době se kácí nepůvodní stříbrné pichlavé smrky, které měly svou serverskou odolností zajistit stabilní pokrytí Jizerek. Nyní se zdá, že jsou spíš na škodu.

Vzpomínám, jak v polovině osmdesátých let mizely lesy viditělně měsíc po měsíci. Těžily se ohromné plochy, a když jsem se podíval shora dolů na jaře a pak znovu na totéž místo na podzim, zbyly z některých lesních ploch jenom nálety v původně lesních průsecích. Jeden z největších šoků bylo vykácení oblasti kolem Rozmezí, cesty z Rozmezí do Pekla, a z Rozmezí do sedla Černé hory. Tam prostě patřil vysoký les. Už tam léta není. Postupně dorůstají mladé stromky, při pohledu shora už jsou  některé oblasti zase  celkem zalesněné, i když zatím jenom mladými hustníky. Dnes je tomu tedy naštěstí už trochu jinak. Vysázené stromky již dorůstají několika metrů, a začínají tvořit nový souvislý les. Ne všude, ale na mnoha místech to již vypadá nadějně.

Přehrady a vodní plochy

Na počátku 20. století po katastrofálních povodních z minulých 50 let (roku 1897 nejhorší) bylo v oblasti Jizerských hor postaveno několik nádrží jako ochrana před povodněmi. Kamenné hráze profesora Otto Intzeho jako by jedna druhé z oka vypadly (včetně třeba zábradlí) a slouží dodnes (Harcov, Mlýnice, Fojtka, Bedřichov - Černá Nisa, Mšeno - Jablonec n. N.). Naopak sypaná hráz Protržené přehrady na Bílé Desné vydržela jenom rok, v roce 1916 se protrhla a způsobila ohromnou katastrofu ... Máme také jednu novodobou nádrž. V 70. a 80. letech 20. století byla postavena Josefodolská přehrada jako zásobárna pitné vody. Spolu s nádrží Souš zásobují pitnou vodou Jablonecko, Liberecko, i vzdálenější podhorské oblasti. Jako vodák a patriot však doufám, že další plánovaná nádrž - Vilémov - nebude nikdy realizována. Pod hladinou ohromné přehrady by skončila nejkrásnější hraniční část toku Jizery s přilehlým údolím, a nádrž na pomezí Jizerských hor a Krkonoš by zaplavila Mumlavu až téměř k Harrachovu. Naopak vítám v posledních letech stavěné malé nádrže - namátkou pod Předělem, na Černém potoce, rekonstrukce na maxovské  Malé Straně. Tyto nádrže mají mít dva účely - protipožární zásoba vody v horách, a návrat vlhkosti do půdy tam, kde byla v minulosti nevhodnými melioracemi vysušena. Vodu je potřeba v horách zadržet, a kam patří vlhké rašeliniště, tam má být. Včetně původní flóry a fauny. Člověk nemá přetlačovat přírodu za každou cenu.

Povodeň 2010

Když jsem před lety psal předchozí odstavec, netušil jsem, že znovu přijde tisíciletá voda a přehrady, tedy některé, budou téměř k ničemu. V srpnu 2010 se prohnala především severní oblastí Jizerského podhůří velká voda z přívalového deště, která právě z hor přišla neuvěřitelně rychle a s ničivou silou nejenom zaplavovací, ale i dynamickou, bourací. Voda tekla v celém serverním podhůří, a postihla především Bílý Potok, Hejnice, Raspenavu, Frýdlant, Novou Ves, Chrastavu, i další. Sebrala domy, silnice, cesty, železnici ... Přehrady? Vody bylo tolik, že ani pomoci nemohly. Navíc pravděpodobně špatným vodním hospodařením především Fojtka a Mlýnice nebyly při příchodu vody vyprázdněné a tak svou retenční schopnost neuplatnily téměř vůbec. Chudák Otto Intze ... kdyby to viděl. Ale na druhou stranu: přehrady po 100 letech vydržely. Největší škody vznikly na Mlýnici, ale byly pak rychle opraveny.

Potoky, říčky, řeky

Překrásné potoky pramenící na náhorní planině Jizerských hor mají většinou rezavou vodu, která ladí s bukovým listím a šedými kmeny mohutných buků. Žula v korytě potoka pak dostává místo šedých odstínů pěknou zlatavou barvu. Barva vody je dána složením pramenišť - mnohé potoky pramení rašeliništích. Rašelina jim dává svou barvu.

Také proto jsou toky zpočátku hodně kyselé a z ryb se vyskytují pouze siveni američní a střevle potoční. Teprve níž po naředění nerašelinnou prameništní vodou se přidávají pstruzi, lipani a další druhy ryb. Potoky tečou krásnými žulovými kaňony, v severních srázech bučinami, a tvoří mnohé vodopády a kaskády, často velmi špatně dostupné, o to ale krásnější.

Řeka Jizera propůjčila horám také své jméno. Pramení na svazích Smrku a Jizerského Stogu na česko-polských hranicích. Zpočátku romanticky a nepřístupně protéká ohromnou rašelinnou loukou (Velká jizerská louka), za Bukovcem padá v šestikilometrovém peřejnatém úseku ke Kořenovu (WW IV-V). U křižovatky silnic "Na Mejtě" se do Jizery vlévá krkonošská Mumlava. Jizera pak pokračuje ještě několika kilometry divokých peřejí (III-IV), až pod Poniklou se uklidňuje, a opouští oblast Jizerských hor a krkonošského podhůří.

Jizerské hory na podzim

Podzim, pokud se povede, hýří krásnými barvami. Severní bukové lesy, jižní podhůří. V lesích tvoří barevnou mozaiku různé odstíny teplých barev buků, bříz, modřínů, stále zelených smrků, a dalších stromů. Je potřeba vychutnat poslední teplé dny, než přijde sychravo a čekání na sníh. V jiných dnech inverze trápí lidi dole pod horami, ale nahoře je krásně. Svítí slunce, může být i hodně teplo. Mlžné moře pod námi téměř láká skočit do vln. Rozdíl teplot nahoře a dole je jasně cítit, činí často i více než 10 stupňů. Přijdou-li na podzim mrazy na sucho, pak v mlžných inverzních dnech namrzají stromy, kleč, skály ... Podzim je vděčné fotografické období.

Jizerské hory v zimě

V zimě jsou Jizerky rájem lyžařů. Sjezdovek je tu hodně - Bedřichov, tanvaldský Špičák, Zásada, oblast Příchovice - Rejdice atd. Ale sjezdovky nemám na mysli. Jizerky jsou výjimečné množstvím upravovaných běžeckých tratí. Více než 150 km dlouhá lyžařská magistrála má několik nástupních míst, a vede křížem krážem nejvyššími a nejhezčími oblastmi hor. Jizerská OPS se opravdu snaží. Škoda jen, že není možné tahat širší stopy tak, aby bruslaři nerozjezdili klasickou stopu u krajů.

Focení v zimě není jednoduché. Kvapně to nemá smysl, a při pomalejší práci často docela mrznou prsty, objektiv se potí, sníh se špatně exponuje, kontrasty jsou velké, vyvážení bílé problémové, automatika zblblá ... Ale ta pohoda a ticho, zvláště mimo cesty a mimo víkend. Ale co je v posledních letech největší problém pravého zimního focení - kratší zima, méně sněhu, méně mrazů. Takže místo ze všech stran namrzlých stromů a skal se musíme vypořádat s tmavými smrky na bílém sněhovém pozadí, což se jednak špatně fotí, jednak to není to pravé, co by mělo na správných zimních fotkách být.